Ti co odešli

Život ducha věčný je, hmotného těla však ne. Každá cesta jednou skončí, i když si to nechceme připustit. Žijeme teď, smrt není vidět, není cítit, jsme silní, nemocní, zdraví, žijeme.

Najednou je plachetnice v přístavu, dál už to nejde, trup je poškozen, plachty jsou roztrhány, stěžně a ráhna polámána, jen kotva ještě definitivně a naposledy do vody padá, její řetěz zarachotí, loď je k molu připoutána, kapitán z lodi vystupuje, loď se rozpadá, to duchovní svět vítá ho, po pouti na zemi, loď svou plavbu dokončila, život je ukončen. Není již návratu, ve svět pozemský, nyní již jen kapitán ten, bude účty skládat, ze své životní cesty v hmotném světě.

Zde začíná mé druhé vyprávění o cestě ducha člověka. Oko bdělé osudu pozoruje jak na pouti pozemské, jenž podobna je plavbě lodě po moři, člověk ten žil, jenž kapitánem byl, okem osudu ukázáno mu je, kde zvítězil, kde pochybil, uvědomuje si omyly, jichž se dopustil a chtíc jich napravit, snaží se u žijících na zemi zjevit a říct, nebo jakkoliv jinak dát najevo, co jej trápí, co by si přál, aby pozůstalí vykonali, ať duch jeho klidu má, po cestě pozemské. To pak slyšet je, odpusťte, manželky, synové, dcery, napravte, změňte, co já chybně vykonal, služte mše, svíce zapalujte, na hrob doneste hrníček, z kterého jsem tak rád pil, šálu která tak krásně hřála, trumpetu na kterou jsem hrál, chtějí se potěšit a řadu dalších přání. Ze všeho plyne jedno hluboké poučení „ Žijme tak, abychom, nemuseli konat pokání ve světě duchovním vůči těm, jenž žijí na zemi“Poznání skutečného stavu věci je někdy velmi náročné, než pouhé odsouzení.

Objevují se i duchové zemřelých, kteří jsou v blízkosti žijících na zemi jako jejich ochránci a rádci, mohou jim i něco dodatečně nahrazovat, co doposud nedostali a ve svém životě by to mít měli.