Až odejdeš

V životě člověka je nejdůležitější jen jedna věc, ráno se probudit. Pokud se neprobudíš, život na zemi, pro Tebe jako člověka, definitivně končí.

Neděste se děti mé, skon součástí života člověka je. Duchovní svět je náš pravý domov, pevný bod našeho života kam se vždy vrátíme, po pouti v pozemském světě. Zde začínáme vidět vše, co jsme dřív neviděli, vidět nechtěli, poznáváme, co jsme vykonali správně a co špatně, jak jsme se ke komu zachovali se všemi důsledky, poznáváme svůj život z naprosto jiného úhlu, než na zemi, bez jakýchkoliv skrytých myšlenek nebo činů. Poznáváme, jak a kde jsme se mýlili, kdo byl ten, jehož jsme milovali, kdo byl ten, kdo žil v naší blízkosti aniž jsme si ho povšimli, promlouvají k nám, ti kteří mlčeli, i zvířata, setkáváme se, s něčím, co pro nás před skonem bylo utopistickou fantazií, vše je najednou jinak. Přichází poznání v často kruté pravdě, máme chuť vše napravit, již je pozdě duchu člověka, na zemi ses měl snažit, zde složíš jen účty své, ze života. Musí tak všichni dopadnout, odpověď nechám na Vás.

Žít v úctě a pokoře neznamená živořit, ale pochopit mnohé, skryté před našimi smysly a schopnostmi vlastní duše, do té doby, pokud nepochopíme pravou podstatu života člověka na zemi. Poté až pochopíme, nebudeme se muset v duchovním světě děsit vlastních chybných činů a život nám mnohonásobně zkrásní, již na zemi, poznáme nepoznané. Máme mylný pocit, že na zemi si můžeme dělat, co chceme, že nás nikdo nekontroluje, opak je pravdou, konat můžeme, až překonáme práh vlastní mysli, otevřou se nám další obrovské možnosti a pochopíme, co způsobuje karma a jak se vyhnout dopadům na vlastní život kdykoliv na zemi.

Chtějme se tu tedy každé ráno probudit, mějme chuť žít, učit se, ať zde vykonáme vše, tak jak má být, ať náš další pobyt ve světě duchovním, až nadejde náš čas, prožijeme v klidu, bez výčitek a návratů k zemi, pro odpuštění , nebo proseb nápravy u pozůstalých.