My a příroda - Vrána

Počátkem devadesátých let minulého století, jsem v odpoledních hodinách kolem čtvrté, procházel Přerovem místem, kde dnes stojí market Albert na Bayerově ulici, tehdy nezastavěné, zarostlé náletovými travinami v této době již uschlé a polámané po uběhlé zimě, kde se k zemi choulilo většinou 30-40 vran (Corvus corone). Když jsem kolem nich procházel, začaly různě poskakovat, některé vzlétly. Jedna z nich se jakoby zapomněla a vzlétla o něco později těsně kolem mne, v poměrně malé blízkosti. Napadá mne myšlenka, co se jí tak zeptat kam letí. Silou myšlenky pomocí telepatie jí posílám tento dotaz „kam letíš“ zpětně a okamžitě dostávám odpověď „poleť se mnou“ odpovídám „nemohu“ vrána otáčí hlavou, je již dál přede mnou, cítím její pohled, odpovídá „no tak to nic Ty jsi člověk“ a letí dál, pomalu se mi ztrácí z očí, mezi šedí paneláků a v hlavě se mi honí spousta myšlenek.

Homo sapiens

V té chvíli jsem opět poznal, jak jsme malí, my lidé, my Homo sapiens, co se všechno musíme naučit, abychom všemu dokonale porozuměli, neničili přirozené prostředí pro ty, kteří tu žijí s námi, žít s nimi v souladu, rozumět jejich telepatické řeči a konečně si přestat myslet, že jsme snědli všechnu moudrost světa, máme se opravdu co učit.

Chtění, vědění, učení, mlčení

Hlava k zemi skloněná nepomůže jen otevřené srdce, vůle, připravenost na nepoznané a to obrovské chtění dovědět se pomůže, jinak nic. Pro mnohé je telepatie nepochopitelná, nemožná, výmysl z oblasti fantazie, možná dnes a zítra?